Heslo K2 expedice 2007

Česká horolezecká expedice K2 Ostrava 2007

Kamil Bortel

Kamil Bortel Má zkušenosti i z osmitisícovek. Podíval se například na vrchol Broad Peaku, na Sisha Panamě vystoupil do výšky 7600 metrů. Za zřejmě nejsilnější emoci související z horolezectvím označil situaci, kdy na Broad Peaku zachraňoval zraněného Poláka. "Co jsou pro mne velké hory? Droga," říká otec dvou dětí, který se lezení věnuje patnáct let.

1995 ISLAND PEAK
2000 BROAD PEAK
2003 SHISHA PANGMA
2005 BROAD PEAK 8047
2006 DHAULAGIRI 8167 (7800)

Vyjádření k výpravě "Česká horolezecká expedice K2 Ostrava 2007"

Ahojte všichni, co jste nám drželi palce po celou expedici nebo jen se zájmem četli co se děje.

Krátce Vám zrekapituluji z mého pohledu poslední den a noc, kde jsem se dostal, do jaké výšky a proč.

C4 byl nouzovka, protože se nám, za podmínek které momentálně na K2 byly, nepodařilo dostat na rameno. Traverz strmým svahem k ramenu v danou dobu, kdy jsme stáli ještě 300 m n.m. pod, byl nemožný. Proto C4 v 7800m n.m.

Dnes to se smíchem vyprávím, když jsme s Romanem kopali v ledu plošinu pro náš stan, byla kosa, rychle jsem se vrhnul na batoh a vytahoval péřovku, to už byl pro nás některé pátý den ve stěně. Když jsem ji rval z batohu, moje jediné výškové ponožky, které jsem střežil po celou dobu tam nahoře jako oko v hlavě, si to vystartovaly zpátky do BC asi tak 2,5 kiláků dolů, tenkrát jsem zanadával a s poznámkou, že bez jednoho vojáka válka taky bude, jsem to neřešil. No to jsem však netušil, co mě ještě čeká nahoře.

Pak nastala ta kouzelná noc, o které se už zmiňoval Liban, jak jsme si ji užívali plnými doušky ve stanech, kde sice někdo, kdo jej stvořil píše, že jsou pro dva, ale já tvrdím, že jsou tak sotva pro jednoho vzrušeného chlapa, víc se tam normálně nevejde. A my tam byli tři. Připadal jsem si jako fakír, který leze do 30litrového akvárka v pozici kobylky s trupem mezi nohama. Kouzelná to noc. Asi nebudu lhát když řeknu, že jsme počítali každou minutu, jen abychom vypadli z toho děsného místa.

23:45 nervozita stoupá, nikdo nemluví, moc jsme toho nenavařili, 3 lidi a jeden vařič, který v té výšce už taky lape po dechu. Podáváme si ohřátou vodu i s vařičem, na kterou jsme čekali tak asi 3 hodiny, aby jeden z nás pomalu mohl změnit polohu, už nás braly křeče v tom akvárku. Najednou malé zaškobrtnutí a naše voda, na kterou jsme tak toužebně čekali byla v prd... vlastně sorry, na podlaze ve stanu. Nezmohli jsme se nikdo ani na jedno sprosté slovo, rezignovali jsme, nemělo to žádný smysl, jen jsme se na sebe podívali, bylo vše jasné. Nejsme pořádně zavodnění, ještě že jsme naplnili všechny termosky, běží mi hlavou a zažil a naštěstí přežil jsem větší sračky, nic to není říkám si. O to víc mě začínají trápit moje prsty na nohách, v pozici fakíra se mi nadobro odkrvily a pomalu je necítím i když s nimi cvičím, nepomáhá to. Doufám, že při lezení je rozhýbu. V hlavě se mi honí několik myšlenek na to co mě čeká, jaký bude další postup a pak doufám ten vysněný vršek, to je vždy ta nejkrásnější odměna. Návrat a cesta dolů je vždy horší než nahoru.

24:00 lezem po jednom ven, oblékáme se venku, noc je jasná, pofukuje vítr, nikdo zbytečně nemluví.

00:30 čekáme na Libana, v jejich stanu hučí vařič.

Něco před 01:00 vyrážíme. Liborovo rozhodnutí vylézt asi 200 m vysokou skalní stěnu, která jak jsme doufali, vedla na scholder, bylo jediným rozumným řešením. Traverz zpět kuloárem do naší cesty byl dlouhý a pokud jsme chtěli dát pokus na vršek, z časových důvodů nemožný. Razili jsme s Libanem i přesto, že jí někteří nevěřili. Co se dělo pak dole nevím, ale na scholderu, kde se obě cesty potkávají, jsme čekali ještě na Romana a Galoše, ti se objevili snad po dvaceti minutách pod náma. Byli jsme rádi, že je vidíme, byli jsme čtyři. Pokračovali jsme za silného větru, v duchu jsem vzpomínal na předpověď, která věštila 20-40 km/h a prd, odhadoval jsem takových 70-80 km/h.

Po chvíli postupu jsem se zastavil, moje prsty na nohách jsem zase necítil, totální mokro v Lasportivech ve výšce nad 8000 m n.m. mi neďělalo zrovna moc dobře, musel jsem znovu začít usilovně cvičit, aby se alespoň trochu chytly a já mohl pokračovat zase dál. Liban a Galoš mě předešli, čekal jsem na Romana, který byl jen kousek za mnou. Pomalu jsme společně pokračovali dál za klukama. V hlavě jsem neměl nic než vršek a aby jsme se vrátili v pohodě dolů, ale dolů znamenalo slézt 200 m stěnku, kterou jsme nezajistili ani metrem lana. Došlo mi, že pokud se vyleze, sestup dolů do naší C4 bude skoro nemožný. Zažil jsem to po Broad Peaku, kde jsme ještě pomáhali stahovat Poláka Artura Heisera se zlomenou nohou z výšky 7600 m n.m. do C3 a to BP je proti K2 druhá liga.

8150 m n.m. je místo, kde jsem vydýchával a neuměl se rozhodnout, volat na kluky bylo zbytečné, při tak silném větru už nejde jeden druhého slyšet na dva metry. Okamžik, který dodnes mám před očima, had, který se táhl z ramene až pod botlnek se rozskupinkoval a zastavil se, nechápal jsem, co se děje, dobrou 1 h se nepohnul nikdo, pak začaly oranžové bundy z pod botlneku sestupovat, myslel jsem si, že ti co sestupují jsou Rusi s kyslíkem a jasné bylo to, že pokud to Rusi vzdali, nevyleze to nikdo. Pro mě to byl okamžik kdy padlo moje definitivní rozhodnutí. Jestli někdo zažil něco podobného, tak ví, o čem mluvím, derou se vám slzy do očí, ty pocity se nedají snad ani popsat, kdy hledíte na horu k vrcholu a vše, co jste si vysnili a vydřeli, je fuč. Otočil jsem se k Romanovi a řekl jsem mu moje rozhodnutí.

Ten den jsme sestoupili až do BC, byli jsme celkem dost našrot. Druhý den po sestupu jsem litoval toho rozhodnutí, ale už nešlo nic vrátit a návrat z časových důvodů a počasí nebyl možný. O to bylo větší nadšení, že Libor se dostal až na vršek. Měli jsme strach z jeho návratu, protože sejít Česenem do naší čtyřky by byla sebevražda. Dlouho se mi v bejzu honily myšlenky hlavou vteřina po vteřině, ale vím určitě, že pokud by se podařil vršek, Česenem by jsme nebyli schopni sestoupit. A názor, že nakonec na rameni zůstaly nějaké stany a spacáky po těch, kteří to taky vzdali, je dost možný, ale těžko se lezec bude spoléhat ve stěně na to, že mu tam možná v 8000 m po někom zbude spacák, stan a vaření, to bychom museli být asi někde mimo, všichni se chtěli z kopce vrátit.

Dnes s odstupem času jsem happy. Díky Libanovi, který nasadil tu třešničku na dortík, byla celá expedice úspěšná, (ještě jednou díky Libčas) a díky Vám všem kluci s kterýma jsem lezl a zažil třetí nejlepší expedici, fakt dobrá banda chacharů z Ostravy pod vedením lídra Poldy Sulovského, který měl zmáknuto vše do detailů. A co bylo to nej a supr, chtěli jsme všichni lézt, makat na kopci, nikdo nechytračil a všichni jsme se viděli na vršku, už jen to, že se nám podařilo dolézt Česena na rameno, byl úspěch. Všechny expedice nás zrazovaly, že letos za těchto podmínek to není možné a chachaři z Ostravy (samozřejmě nejen z Ostravy, ale i Mor. Třebové a Prahy, dyť zme byli jedna grupa ni) to dali. No a nakonec ten kopec tam stojí dál, nikdo jej nevezme ani nezboří, tak je to výzva, kluci NO NI?

PS. Těším se s Váma na další lezeníčko, pokud jsem vás něčím nenasral, Kamil.


Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Kamil

Složení týmu

Milan Sedláček
Milan Sedláček
Josef Lukáš
Josef Lukáš
Kamil Bortel
Kamil Bortel
Libor Uher
Libor Uher
Leopold Sulovský - vedoucí expedice
Leopold Sulovský
Radovan Marek
Radovan Marek
Roman Langr
Roman Langr
Radim Slíva
Radim Slíva
Pavol Lupták
Pavol Lupták
Zdeněk Hrubý
Zdeněk Hrubý
   
Tento Web Vám přinášejí www.horolezci.cz, Copyright © Czech K2 and Broad Peak Expedition 2007